Když jsem měl v říj­nu roku 1913 vidění poto­py, udá­lo se to v době, kte­rá byla význam­ný pro mne jako pro člo­věka. Ve čty­ři­cá­tém roce své­ho živo­ta jsem teh­dy dosáhl vše­ho, co jsem si kdy přál. Dosáhl jsem slá­vy, moci, bohat­ství, věděni a veš­ke­ré­ho lid­ské­ho štěs­tí. Teh­dy vyhas­la má žádos­ti­vost roz­mno­žo­vat tyto stat­ky. Žádos­ti­vost ve mně ustou­pi­la a popadl mne děs. Zmoc­ni­lo se mne vidění poto­py. A cítil jsem ducha hlu­bi­ny, ale nero­zu­měl jsem mu. On mne však tís­nil nesne­si­tel­nou vni­třní tou­hou, a já jsem promluvil:

„Duše má, kde jsi? Sly­šíš mne? Mlu­vím, volám tě – jsi tu? Já jsem se vrá­til, jsem zase tady – setřásl jsem ze svých nohou prach všech zemí a při­šel jsem za tebou. Jsem u tebe. Po dlou­hých letech dlou­hé­ho puto­vá­ní jsem při­šel zase k tobě. Mám ti vyprá­vět, co všech­no jsem viděl, pro­žil a vpil do sebe? Nebo nech­ceš sly­šet nic o všem tom hlu­ku a roz­ru­chu světa? Ale jed­no musíš vědět: Jed­nu věc jsem se naučil, že totiž musí­me žít ten­to život. Ten­to život je ces­ta, ta dáv­no již hle­da­ná ces­ta k tomu, co je neucho­pi­tel­né a co nazý­vá­me bož­ským. Není jiné ces­ty. Všech­ny ostat­ní ces­ty jsou sces­tí. Já jsem našel tu pra­vou ces­tu. Zaved­la mne k tobě, k mé duši. Vra­cím se, vyží­hán a očiš­těn. Znáš mne ješ­tě? Odlou­če­ní trva­lo tak dlou­ho! Všech­no se tak změni­lo. A jak že jsem tě nalezl? Podiv­ná byla moje ces­ta! Jaký­mi slo­vy ti vylí­čit, po jak sple­ti­tých stez­kách mne k tobě ved­la dob­rá hvěz­da? Podej mi ruku, má sko­ro zapo­me­nu­tá duše. Jaká hře­ji­vá radost, zase se s tebou vidět, ty dáv­no popře­ná duše. Život mne k tobě zno­vu při­vedl. Bude­me děko­vat živo­tu, že jsem žil, za všech­ny krás­né a za všech­ny truch­li­vé hodi­ny, za kaž­dou radost a za kaž­dou bolest. Duše má, s tebou ať má ces­ta pokra­ču­je. S tebou chci puto­vat a stou­pat ke své osamělosti.“

Tak mne nutil hovo­řit a záro­veň pro­ží­vat duch hlu­bi­ny, pro­ti mně samé­mu, neboť jsem to neoče­ká­val. Byl jsem teh­dy ješ­tě zce­la v zaje­tí ducha toto doby a uva­žo­val jsem o lid­ské duši jinak. Hod­ně jsem o ní pře­mýš­lel a hovo­řil, znal jsem o ní mno­ho uče­ných slov, posu­zo­val jsem ji a udělal z ní před­mět vědy. Neuvá­žil jsem, že má duše nemůže být před­mětem mého usu­zo­vá­ní a věděni, že spí­še mé uva­žo­vá­ní a vědění je před­mětem mé duše. Pro­to mne duch hlu­bi­ny donu­til prom­lou­vat k mé duši, vzý­vat ji jako živou bytost spo­čí­va­jí­cí v sobě samé. Muse­lo mi dojít, že jsem svou duši ztratil.